Podrobněji o sbírkách

Michael Leichamschneider (asi 1676–1751), Stříbrné barokní trubky, 1716, Vídeň, Lobkowiczké sbírky, Lobkowiczký palác, Pražský hrad

Filip Hyacint, 4. kníže z Lobkowicz (1680–1734), byl nejen milovníkem hudby a vášnivým loutnistou, ale měl také obecně dobré oko na hudební nástroje. Svým hudebníkům proto objednal nové trubky od vídeňského výrobce Michaela Leichamschneidera (asi  1676–1751), jehož trubky a rohy byly známé po celém Rakousku, neboť vynikaly nejen čistými tóny, ale také skvostným řemeslným zpracováním. Těchto šest neobyčejně zachovalých stříbrných trubek zdobí jemné rytiny, tepané reliéfy a polodrahokamy, jsou částečně zlacené a jejich součástí jsou i původní náústky.

Beethovenova Třetí symfonie (Eroica [Hrdinská]) byla naprosto revoluční a díky vášni, kterou k hudbě choval František Josef Maxmilián, 7. kníže z Lobkowicz (1772–1816), lze dnes najít její první tištěnou verzi v lobkowiczkých sbírkách. Kníže byl jedním z Beethovenových předních mecenášů a zajišťoval mu roční stipendia, prostory ke zkoušení a koncertování a také přístup k rodinnému hudebnímu souboru spolu s dalšími najatými hudebníky. Beethoven ovšem coby velký obdivovatel ideálů francouzské revoluce věnoval Třetí symfonii nejdříve Napoleonovi Bonapartovi. Poté co se Napoleon v roce 1804 prohlásil císařem, ale jeho obdiv opadl a své dílo nakonec připsal knížeti z Lobkowicz. Eroica tak měla světovou premiéru v paláci Lobkowiczů ve Vídni v roce 1804. Říká se, že tato symfonie obrátila strukturu vážné hudby vzhůru nohama. A to nejen proto, že šlo o nejdelší symfonii, kterou do té doby kdo napsal, ale i kvůli její expresivní velkoleposti, která ostatní díla úplně zastínila. Tato její nevídaná ambicióznost vnesla do symfonického světa novou formu a do té doby netušené významy, a proto dodnes zůstává opravdu hrdinským hudebním počinem.

Míšeňská porcelánka, Servis pro podávání večeře, 1730–1750, smalt se vzorem „létajících psů“ s reliéfním okrajem, Lobkowiczké sbírky, Lobkowiczký palác, Pražský hrad

Pro svou hodnotu a vzácnost byl orientální porcelán v 17. století žádaným zbožím napříč Evropou, nicméně s velmi nákladným dovozem. To se změnilo až s působením Augusta II. Silného, kurfiřta saského, který pověřil alchymisty, horníky, hutníky i lékaře, aby přišli na to, jak porcelán z tvrdé pasty vyrábět, což se jim nakonec i podařilo. Následně vznikla v roce 1710 v Drážďanech první evropská porcelánová manufaktura, která umožnila rychlejší a levnější produkci a distribuci porcelánu v Evropě. Tento glazovaný porcelánový servis z Míšeňské manufaktury zobrazuje čínské náměty v podobě ptáků, květin, hmyzu a „létajících psů“, i když se ve skutečnosti jedná o mytické okřídlené draky. Pravost servisu dokládá znak míšeňského porcelánu – dva překřížené meče.

Náušnice, asi 1640, opál, broskvový kámen, smalt, Lobkowiczké sbírky, Lobkowiczký palác, Pražský hrad

Parfém měl v minulosti trochu odlišnou formu a využíval se jinak, než jak jej známe dnes. Pomandery (z francouzského pomme d’ambre) byly v pozdním středověku malé nádobky, do kterých se vkládaly silně aromatické byliny, koření či květiny. Jejich úkolem bylo provonět okolí a odvracet nemoci, neboť se věřilo, že infekční nemoci se mohou přenášet vzduchem a že pomandery před tím ochrání. Jejich funkce tedy byla jak dekorativní, tak léčivá a zástupci vyšší třídy je nosili ve formě šperků. Příkladem budiž tyto mřížkované opálové náušnice patřící Polyxeně Lobkowiczové. A i když nám moderní doba naštěstí přinesla nástroje k boji s různými odéry a medicína nám pomáhá zvládat strach z nemocí, rozličné formy pomanderů se užívají dodnes, ať už ve formě vánočních dekorací, či vonných sáčků v našich šatnících.

V minulosti odrážel styl brnění pánskou módu té doby. Když byla v kurzu nabíraná ramena, objevila se i na brnění. Koncem 17. století však začaly být zbraně přesnější a popularita brnění postupně klesala. Toto konkrétní patřilo Václavu Eusebiovi, 2. knížeti z Lobkowicz (1607–1677), a pochází přibližně z roku 1660. Kníže se velice angažoval v evropské politice a byl jedním z nejvlivnějších evropských státníků 17. století. Během třicetileté války se na bojišti prosadil jako slavný generál se svým vlastním plukem. Později stál v čele dvorské válečné rady (po roce 1652) a zároveň tajné rady (od roku 1669), kde radil a sloužil císaři Ferdinandovi III. (1608–1656) a později císaři Leopoldovi I. (1640–1705) jako kancléř Království českého.

Neznámý autor, Relikviářová busta světice z Jezeří, asi 1330–1350, pozlacená měď, Lobkowiczké sbírky, Lobkowiczký palác, Pražský hrad

Tato relikviářová busta světice ze 14. století pravděpodobně vyobrazuje sv. Uršulu, britskou princeznu a mučednici žijící ve 4. století.  Kadeře této půvabné zlacené busty původně zdobila koruna s drahokamy a její dnes chybějící oči byly vykládány kameny nebo neprůhledným sklem. Již prázdnou bustu nalezl československý kunsthistorik V. V. Štech v bedně s divadelními rekvizitami v roce 1938 na zámku Jezeří, který byl původně majetkem Lobkowiczů. Busta byla dočasně zapůjčena Metropolitnímu muzeu umění a v roce 2006 pražské Národní galerii.

Studio Castrucci, Přenosný oltář, 1603, ebenové dřevo, granáty, polodrahokamy, Lobkowiczké sbírky, Lobkowiczký palác, Pražský hrad

Tento nádherný oltářní obraz daroval císař Rudolf II. jako svatební dar Polyxeně z Pernštejna a jejímu muži Zdeňku Vojtěchu Popelovi z Lobkowicz. Zhotoven byl rodinou Castrucci z italské Florencie, která na císařovo pozvání přesunula svou dílnu do Prahy. Při tvorbě tohoto díla využili tradiční italskou techniku zvanou pietra dura (tvrdé kameny), při které vzniká dekorativní mozaika či obraz skládáním vyřezávaných a broušených polodrahokamů a mramoru. Střední část zachycuje sv. Markétu Antiochijskou, patronku nastávajících matek, nad rodinným erbem.

Procesní relikviářový kříž, první třetina 12. století, Dolní Porýní / Švábsko, pozlacená měď, křišťálové kabošony, polodrahokam, filigrán, Lobkowiczké sbírky, Lobkowiczký palác, Pražský hrad

„Ti, kdo věří, budou následovat...“ Tato výstižná fráze je v latině napsána na zadní straně tohoto románského relikviářového kříže, který se nosil v čele průvodů. Pochází z počátku 12. století a je vyroben ze zlaceného stříbra a zdobený křišťály lemovanými filigránem. Na zadní straně lze najít ryté postavy světců a symboly evangelistů. Svou relikviářovou roli dostal v 15. století a obsahuje mimo jiné ostatky svatého Kříže, svatého Ondřeje, svatého Pavla, zub Jana Křtitele a kus oděvu Panny Marie. Jako jeden z nejstarších románských předmětů v České republice stálé láká poutníky do Lobkowiczkého paláce, kde je k vidění v celé své kráse.

Liturgické předměty | Precizně vyřezávaná ulita loděnky zdobená rytinami scén ze života Josefa Egyptského, počátek 17. století, Lobkowiczké sbírky, Lobkowiczký palác, Pražský hrad

Loděnky jsou mořští živočichové, kteří obývají oceány už více než 500 milionů let. Jsou ceněny pro svou krásu a taxonomicky patří mezi měkkýš. Do této skupiny se řadí také chobotnice, sépie a olihně. Tvrdá vnější ulita Loděnek slouží jako ochrana před predátory. Uvnitř je ulita rozdělena na komory, které fungují nejen jako obydlí, ale také jako sofistikovaný mechanismus tryskového pohonu. Loděnka skrze tyto komory vypuzuje mořskou vodu, což jí umožňuje pohybovat se velkou rychlostí napříč oceánem. Tito fascinující a inteligentní tvorové už dlouho přitahují pozornost lidí (včetně Aristotela), kteří také našli kreativní způsoby, jak jejich ulity přeměnit na umění. Tento nádherný příklad detailně zobrazuje scény ze života Josefa Egyptského, popsané ve Starém zákoně.

Lovecká puška s kolečkovým zámkem, asi 18. století, Lobkowiczké sbírky, zámek Nelahozeves

Některé zbraně byly mimo svého vojenského či loveckého účelu také znakem prestiže a uměleckými díly. Nejinak tomu bylo i u této vykládané slavnostní pušky ze 17. století, která je zdobená slonovinou a perletí, což z ní činí opravdu výstavní kus. Zhotovitelé, jejichž jména tyto zbraně nesly, zaměstnávali výrobce zámků, hlavní a pažeb, které doplňovali řemeslníci jako například rytci, zlatníci, stříbrníci a další umělci, kteří uměli vytvořit takto propracované dekorace. Vlastnictví takovéto nákladné střelné zbraně pak odráželo vkus, bohatství a společenské postavení jejího držitele a velkorysá podpora mecenášů umožnila rozvinout činnost některým z nejlepších výrobců a řemeslníků ve střední Evropě.

Georg Friedrich Händel (1685–1759) – Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791): Mesiáš, III. část (signovaná ručně psaná partitura), 1741, Vídeň, revidováno 1789, Lobkowiczké sbírky, Lobkowiczký palác, Pražský hrad

Nadčasové Aleluja z Händelova oratoria Mesiáš se nese hudebním světem již celá staletí od svého debutu v Dublinu v roce 1742. Věhlas tohoto oratoria se rychle rozšířil, avšak habsburská monarchie se s ním seznámila až o 50 let později ve Vídni, kde byla v tu dobu Händelova hudba velmi oblíbená. Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791) dílo v roce 1789 upravil pro vídeňské představení tak, aby odpovídalo současným hudebním trendům a postupům. Změnil tedy orchestraci přidáním několika strunných, ale především dechových a žesťových nástrojů. Dva opisovatelé vytvořili pracovní partituru, kde Mozart přímo zaznamenával své úpravy. Dodnes se však dochovala pouze jedna z těchto pracovních partitur a díky Františku Josefu Maxmiliánovi, 7. knížeti z Lobkowicz, a jeho oddanosti hudbě je dnes jedním z pokladů Lobkowiczkého hudebního archivu.

Diego Rodríguez de Silva y Velázquez (1599–1660), Doña Markéta Tereza, infantka španělská, arcivévodkyně rakouská (1651–1673), asi 1656, olej na plátně, Lobkowiczké sbírky, Lobkowiczký palác, Pražský hrad

Nevinná tvář této smutkem zahalené ikony je nezapomenutelná. Markéta Tereza byla dcerou krále Filipa IV. Španělského a v roce 1666, ve věku 15 let, pojala za svého prvního chotě svého strýce a prvního bratrance, císaře Leopolda I. Svatba měla za cíl zachránit vymírající španělskou větev habsburské říše, a ačkoli Markéta Tereza zemřela již ve 22 letech, stihla porodit čtyři děti. Pouze jedno se však dožilo dospělosti. Na tomto obraze má na sobě stejné propracované šaty jako na Velázquezově obraze Dvorní dámy (Las Meninas), nacházejícím se v muzeu Prado v Madridu. Přestože její život skončil brzy, její tvář se stala nesmrtelnou a inspirovala pozdější umělce, jako byli Picasso a Dalí, kteří vytvořili své vlastní interpretace tohoto díla.

Manufaktura De Metalen Pot, Delftský servis Václava Ferdinanda z Lobkowicz (1656–1697), 1670–1691, fajáns, Lobkowiczké sbírky, Lobkowiczký palác, Pražský hrad

Možná se ptáte, jak se stalo, že nejrozsáhlejší dochovaný delftský servis ze 17. století na světě je součástí Lobkowiczké sbírky v Praze. Tento pocínovaný 150dílný servis pochází přibližně z roku 1685 a původně byl vyroben v továrně v holandském Delftu, po kterém byl i pojmenován. Po založení Východoindické společnosti v roce 1602 začali holandští hrnčíři napodobovat čínskou modrobílou keramiku. Tento servis si nechal zhotovit Václav Ferdinand z Lobkowicz a zdobí jej právě jeho iniciály. Hrnčířství bylo v Evropě 17. století na svém vrcholu, ale později jej nahradila porcelánová výroba, v důsledku čehož začaly evropské rodiny namísto hliněného nádobí užívat porcelán. Lobkowiczové však ve své delftské sbírce viděli potenciál a vystavovali si jej na svých zámcích. Proto až budete chtít příště něco vyhodit, promyslete to, možná můžete nevědomky zachránit kus historie.

Joseph Haydn (1732–1809): Die Schöpfung / Stvoření (tištěné první vydání), Vídeň, 1798, Lobkowiczké sbírky, Lobkowiczký palác, Pražský hrad

Joseph Haydn (1732–1809) byl během svého pobytu v Anglii uchvácen monumentalitou Händelových oratorií. Rozhodl se proto vytvořit obdobné dílo a vybral si k tomu libreto o stvoření světa napsané právě pro Händela, který je ale nikdy nevyužil. V premiéře bylo toto dílo uvedeno ve vídeňském Burgtheateru 19. března 1799, na což přispěl téměř 300 zlatými František Josef Maxmilián, 7. kníže z Lobkowicz (1772–1816). Sám pak zpíval part archanděla Rafaela v několika reprízách Stvoření, včetně jeho české verze v Roudnici v roce 1805. Stvoření bylo publikováno v roce 1800. Razítko s iniciálami Josepha Haydna na titulní straně tohoto prvního vydání potvrzuje autenticitu edice i její význam pro Lobkowiczký hudební archiv.

Peter Paul Rubens (1577–1640), Hygieia krmící posvátného hada, asi 1614, olej na desce, Lobkowiczké sbírky, zámek Nelahozeves

Hygieia je v řecké mytologii bohyní zdraví, čistoty a prevence nemocí, od jejího jména se ostatně odvozuje slovo „hygiena“. Hygieia je obvykle vyobrazována s hadem, zde vinoucím se okolo její paže, který představuje uzdravení a jako posvátný symbol se často spojuje s jejím otcem Asklépiem, bohem lékařství. Hygieia hada krmí z misky, která znázorňuje hojnost léčivých přípravků. Obrázek hada omotaného kolem poháru či „Asklepiovy hole“ se stal symbolem lékáren, se kterým se setkáváme po celém světě dodnes. Bohyně Hygieia je stále považována za múzu lékařů a připomínku důležitosti zdraví a pohody.

Giovanni Antonio Canal, zvaný Canaletto (1697–1768), Londýn: Primátorská slavnost na řece Temži, asi 1748, olej na desce, Lobkowiczké sbírky, Lobkowiczký palác, Pražský hrad

Canalettovo dílo Londýn: Primátorská slavnost na řece Temži získal (a s největší pravděpodobností u autora i objednal) Ferdinand Filip, 6. kníže z Lobkowicz, během svého pobytu v Londýně, kde potkal Canaletta prchajícího před válkou o rakouské dědictví. Jde o jedno z nejkomplexnějších vyobrazení Londýna v 18. století, které zachycuje Temži jako životní mízu tohoto města, plnou člunů, flotil a cechovních společností plujících proti proudu. Šlo o tradiční rituál při volbě londýnského primátora, který plul po svém zvolení až do Westminsteru, kde přísahal svou věrnost panovníkovi. V roce 2012 byl obraz zapůjčen Národnímu námořnímu muzeu v Greenwichi u příležitosti diamantového jubilea královny Alžběty II., tedy oslavy 60 let její vlády. Obraz se vrátil do Anglie poprvé od doby, kdy byl v 18. století namalován.

Pieter Bruegel starší (asi 1525/30–1569), Senoseč, 1565, olej na desce, Lobkowiczké sbírky, Lobkowiczký palác, Pražský hrad

Dílo Senoseč od Pietera Bruegela staršího je jedním z vrcholů evropské krajinomalby. Je součástí série šesti panelů, ze kterých se dochovalo pouze pět. Na každém z nich Bruegel zachytil každodenní život rolníků na počátku léta, tedy v červnu a červenci, který se skládá hlavně z venkovních prací. Ve spolupráci s Uměleckohistorickým muzeem ve Vídni byla malba za pomoci moderních zobrazovacích technik naskenována a díky tomu byly odhaleny detaily, které nelze spatřit pouhým okem. Výsledky této práce pak byly v roce 2022 zpřístupněny veřejnosti na dotykových obrazovkách v Lobkowiczkém paláci za podpory Vlámského kancléřství a Ministerstva zahraničních věcí ČR.