Lobkowiczký hudební archiv ukrývá na 5 000 položek v tištěné i rukopisné podobě.

Po tři staletí je shromažďovali Lobkowiczové, známí svým mecenášstvím, sběratelskou vášní i interpretačními a kompozičními dovednostmi. 

Celá kolekce pozoruhodně zrcadlí vkus a osobní preference jednotlivých členů rodu. Nejbohatší částí fondu je sbírka kompozic z přelomu 18. a 19. století, v níž jsou dochována díla mnoha slavných autorů tohoto období včetně Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena, Antonia Cartellieriho, bratrů Vranických a dalších. Raná část fondu je tvořena vzácným souborem barokních tabulatur pro drnkací nástroje s díly Ennemonda a Denise Gaultierů, Jacquese de Saint-Luca, Charlese Moutona a Jacquese de Gallota a dále partiturami a party francouzské vokální a vokálně-instrumentální hudby 17. století od Jeana-Baptisty Lullyho, Jeana-Louise Lullyho a Pascala Collasseho. Neopominutelný je rovněž tzv. Loretánský hudební archiv, který je součástí Lobkowiczkého rodinného archivu.

Hudební archiv byl založen kolem roku 1700 Ferdinandem Augustem, 3. knížetem z Lobkowicz (1655–1715). Filip Hyacint, 4. kníže z Lobkowicz (1680–1734), a jeho druhá manželka, Anna Marie Vilemína, rozená z Althannu (1703–1754), byli nadanými loutnisty, kteří pro svůj oblíbený nástroj také komponovali. Jejich učitelé byli vybráni z řad nejlepších hudebníků tehdejší doby, patřili k nim i Sylvius Leopold Weiss, Anton Eckstein a Andreas Bohr. Hudební nástroje, na něž tyto osobnosti hrály, jsou dodnes součástí lobkowiczkých sbírek. Syn Filipa Hyacinta a Anny Vilemíny, Ferdinand Filip, 6. kníže z Lobkowicz (1724–1784), hrál na housle a skleněnou harmoniku. Stýkal se s mnoha slavnými skladateli své doby, např. s Christophem Willibaldem Gluckem, kterému pomohl prosadit se ve Vídni a Londýně.

Nejvýznamnější postavou, jíž náleží přední místo v dějinách hudebního mecenášství, byl v rámci rodu bezesporu František Josef Maxmilián, 7. kníže z Lobkowicz (1772–1816). Nadaný zpěvák, houslista a violoncellista byl jedním z nejvýznamnějších podporovatelů Beethovena a řady dalších umělců. Beethoven knížeti věnoval svou 3. (Eroicu), 5. (Osudovou) a 6. (Pastorální) symfonii a další díla. Roční stipendium poskytované od roku 1809 třemi šlechtickými mecenáši – knížetem Lobkowiczem, arcivévodou Rudolfem a knížetem Kinským – umožnilo Beethovenovi svobodně komponovat bez finančních omezení. Závazek vyplácet skladateli doživotní rentu převzal po smrti Františka Josefa Maxmiliána jeho nejstarší syn, Ferdinand Josef, 8. kníže z Lobkowicz (1797–1868).

Podobně jako knihovna byl i hudební archiv zkonfiskován roku 1941 nacistickým režimem, roku 1948 režimem komunistickým. Mezi lety 1951–1998 byla sbírka součástí fondů Hudebního oddělení Národního muzea (nyní České muzeum hudby). Roku 1992 byly hudebniny v rámci restitučního řízení navráceny Lobkowiczům, kteří je o šest let později přesunuli do depozitářů Lobkowiczké knihovny na zámku v Nelahozevsi.