Lobkowiczká knihovna patří k nejstarším, nejrozsáhlejším a nejcennějším soukromým knihovnám ve střední Evropě.

Za jejím vznikem stojí vášeň pro knihy, kterou chovalo mnoho členů rodu Lobkowiczů. Sbírka obsahuje téměř 65 tisíc svazků v řečtině, latině, hebrejštině, italštině, španělštině, němčině, francouzštině či češtině a její součástí je přes 680 rukopisů a více než 700 prvotisků. K největším pokladům knihovny patří evangeliář z konce 9. století, pergamenový exemplář tzv. 48řádkové Fust-Schöfferovy Bible vydané roku 1462 v Mohuči či proslulá edice Apokalypsy z roku 1498 ilustrovaná celostránkovými dřevořezy Albrechta Dürera. Knihovna zahrnuje knihy prakticky ze všech vědních oborů – najdeme zde pojednání z oblasti historie a geografie, medicíny a dalších přírodních věd, architektury, literatury, výtvarného umění, teologie i práva.

Počátky knihovny sahají do 15. století. Během své existence se rozrůstala systematickými akvizicemi nejen o jednotlivé knihy, ale i o celé knižní sbírky příslušníků rodu, jejich blízkých i vzdálenějších příbuzných i dalších osobností z politických, vědeckých a kulturních kruhů. Každá z následujících generací navazovala v rozšiřování knihovny na své předky a vtiskávala jí novou podobu podle svých vlastních zájmů. V 17. století byla knihovna přestěhována z pražského paláce do nově zrekonstruovaného rodového sídla na zámku v Roudnici nad Labem. Zde zůstala uložena až do roku 1942, kdy byla po konfiskaci nacistickým režimem a přeměně zámku na středisko pro výchovu nacistické mládeže (NPEA) vystěhována. Původní mobiliář knihovny byl zničen, část knihovních sálů byla přebudována na umývárny. Samotné knihy byly převezeny do Zemské a univerzitní (dnes Národní) knihovny a z velké části uloženy v jejích mimopražských depozitářích. Po komunistickém převratu v roce 1948 zůstala knihovna ve státní správě a nevyhnula se dalšímu stěhování. Do rukou Lobkowiczů byla knižní sbírka navrácena na počátku 90. let 20. století, její fondy byly opět zkompletovány a uloženy v nově vytvořených prostorách na zámku v Nelahozevsi.

Lobkowiczký archiv tvoří zhruba 30 000 svazků a kartonů, které obsahují nespočet písemných dokumentů a obrazových materiálů, přinášejících svědectví nejen o rodinné historii, ale i politických událostech, životním stylu nebo kulturním a vědeckém dění své doby. Najdeme zde osobní i úřední korespondenci členů rodu, deníky, dokumenty ke správě panství, účetní materiály i písemné prameny dokládající kontakty Lobkowiczů s vlivnými politickými osobnostmi, jako byli císař Rudolf II., francouzský král Ludvík XIV. nebo císařovna Marie Terezie, či s předními hudebníky, mezi něž patřili Ludwig van Beethoven, Antonio Salieri nebo první představitel Dona Giovanniho, slavný barytonista Luigi Bassi.

Pohnutý příběh Lobkowiczké knihovny a archivu snad nejlépe vystihuje motto použité na zlaceném supralibros, tedy vlastnické značce, na pergamenových vazbách knih, jež kdysi patřily Marii Manrique de Lara y Mendoza (1538–1608), matce kněžny Polyxeny z Lobkowicz, rozené z Pernštejna (1566–1642).  Výjev s věží zmítanou větry na skalnatém útesu doprovází nápis Inconcussa manet, jehož metaforický překlad zní „Odolá bouři“.