Historické počátky

Lobkowiczký palác na Pražském hradě se za dobu své existence stal dějištěm i svědkem mnoha významných událostí českých dějin. Palác nechal postavit v druhé polovině 16. století český šlechtic Jaroslav z Pernštejna (1528–1560). Brzy přešel do vlastnictví jeho bratra Vratislava (1530–1582), který zastával významný post kancléře Království českého. Vratislavovou manželkou byla španělská šlechtična Maria Manrique de Lara y Mendoza (1538–1608). Předpokládá se, že si z rodného Španělska přivezla s sebou do Prahy slavnou sošku, dnes známou jako „Pražské Jezulátko“.  Tuto sošku později věnovala své dceři Polyxeně z Lobkowicz, rozené z Pernštejna (1566–1642), která ji pravděpodobně později darovala klášteru bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné na Malé Straně. Kopie sošky je vystavena ve stálé expozici Lobkowiczkého paláce.

V roce 1603 přešel palác do majetku rodiny Lobkowiczů prostřednictvím sňatku Polyxeny se Zdeňkem Vojtěchem Popelem, 1. knížetem z Lobkowicz (1568–1628). Když byli v roce 1618 během druhé pražské defenestrace vyhozeni z oken královského paláce habsburští místodržící Slavata a Martinic, našli útočiště právě v Lobkowiczkém paláci pod ochranou Polyxeny z Lobkowicz. Po porážce protestantů v bitvě na Bílé hoře v roce 1620 upevnil katolický rod Lobkowiczů svůj vliv a mocenské postavení na další tři století. Lobkowiczký palác získal formálnější a významnější status a sloužil rodině především jako pražská rezidence pro slavnostní, společenská a politická setkání.

19. a 20. století

Konec první světové války a pád Rakouska-Uherska v roce 1918 znamenaly začátek nové éry: zrod Československé republiky, do jejíhož čela byl zvolen Tomáš G. Masaryk. Mezi prvními právními normami nového státu byl přijat soubor zákonů, který zrušil používání šlechtických titulů; později došlo i k pozemkové a majetkové reformě. Přestože byli reformou postiženi, jak Maxmilián Lobkowicz (1888–1967), tak i jeho otec Ferdinand Zdenko, 10. kníže z Lobkowicz (1858–1938), vyšli vstříc potřebám nové republiky. Ferdinand Zdenko zpřístupnil Masarykově vládě rozsáhlý byt v Lobkowiczkém paláci, a to včetně mobiliáře. Maxmilián Lobkowicz se stal prvním československým velvyslancem ve Velké Británii a v diplomatických službách působil třicet let. 

V roce 1939 byl Lobkowiczký palác spolu s dalším rodinným majetkem zabaven nacistickými jednotkami (během války zde bylo sídlo Hitlerjugend). V roce 1945 byl palác rodině navrácen, ale o tři roky později, od února roku 1948, následovaly další konfiskace, tentokrát komunistickým režimem. Během následujících čtyřiceti let byl palác využíván k mnohým účelům včetně prostor pro státní kanceláře a Národní muzeum.

Po sametové revoluci v roce 1989 začala rodina usilovat o navrácení svého majetku prostřednictvím restitučních řízení, která trvala více než dvanáct let. Rodina Lobkowiczů se opět stala právoplatným majitelem paláce až v roce 2002.

2. dubna 2007 byl palác opět otevřen veřejnosti, tentokrát jako soukromé muzeum se stálou expozicí Knížecí sbírky. Historické sály byly restaurovány a nyní je v paláci kromě muzea také muzejní obchod, kavárna a restaurace, konají se zde koncerty a další společenské akce.

Charakteristické architektonické prvky

Po třicetileté válce (1618–1648), především za Václava Eusebia, 2. knížete z Lobkowicz (1609–1677), prošel palác řadou architektonických změn. V této době byla provedena významná přestavba v raně barokním stylu, která je dodnes patrná např. v Císařském sále, jehož zdi jsou zdobeny freskami, iluzivními malbami soch císařů, geometrickými obrazci, květinovými a dalšími zdobnými motivy. Další příklady italského vlivu lze nalézt i v dnešním Koncertním a Balkonovém sále, jejichž štukové stropy od Domenica Galliho (po 1600–1675) krášlí fresky od Fabiána Šebastiána Václava Harovníka (kol. 1607/17–1683). 

 

V 18. století, v rámci příprav na korunovaci císaře Leopolda II. českým králem na Pražském hradě (1791), provedl František Josef Maxmilián, 7. kníže z Lobkowicz (1772–1816), známý především jako jeden z hlavních mecenášů Ludwiga van Beethovena, rekonstrukci exteriéru paláce v klasicistním stylu. Její součástí byla i výstavba balkonů s panoramatickými výhledy, které mohou návštěvníci paláce obdivovat dodnes. Přestože během následujících let prošel palác mnoha úpravami, na obou vnitřních nádvořích jsou dodnes patrná sgrafita a pozůstatky původních nástěnných maleb.