Historie zámku Roudnice

Již ve 12. století stál na místě dnešního zámku hrad vybudovaný pražskými biskupy. Pražským biskupům a arcibiskupům sloužil jako oblíbené letní sídlo a pojí se s ním také některé významné historické události. 

Ve 14. a 15. století byla původní románská stavba upravena v gotickém stylu. Později hrad přešel z držení církve do světských rukou. Roku 1575 získal roudnické panství Vilém z Rožmberka (1535–1592), za nějž byl hrad renesančně upraven. V roce 1603 se Roudnice dostala do majetku rodiny Lobkowiczů díky sňatku Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkowicz (1568–1628) s vdovou po Vilémovi z Rožmberka Polyxenou, rozenou z Pernštejna (1566–1642). V roce 1652 pozval jejich syn Václav Eusebius z Lobkowicz (1609–1677) italského architekta Francesca Carattiho (1620–1677), aby hrad přestavěl ve velkolepé raně barokní sídlo. Carattiho později nahradil Carlo Orsolini (zemřel 1667), největší podíl na konečné podobě zámku i úpravě jeho okolí měl pak Antonio della Porta (1631–1702). Vznikl tak zámek s více než dvěma sty místnostmi, monumentálním dvouramenným vstupním schodištěm, hodinovou věží, nádherně zdobenou kaplí a reprezentačním sálem později upraveným na divadlo. Kromě hlavní zámecké budovy jsou součástí barokního komplexu i klášter s kostelem sv. Václava, založený Polyxenou a Zdeňkem Vojtěchem Popelem z Lobkowicz, hospodářské a administrativní budovy a jízdárna. Přestavba zahrnovala i rozsáhlé zahradní úpravy nádvoří a nejbližšího okolí zámku. Po dokončení stavby byly zámecké sály vybaveny mobiliářem a vzácnými artefakty ze stále se rozšiřující rodové umělecké sbírky i knihovny a archivu. Mnohé z hudebních kompozic byly poprvé provedeny lobkowiczkým orchestrem v divadle roudnického zámku.

Na počátku 2. světové války byla rodina Lobkowiczů nucena opustit jak roudnické panství, tak české země. Maxmilián Lobkowicz (1888–1967) strávil válečné období se svou manželkou Gillian Somerville (1890–1982) v Londýně, kde působil jako vyslanec, od roku 1942 pak jako velvyslanec ve službách československé exilové vlády. Nacistická vojska zabrala zámek včetně rodinných sbírek a začala zámeckou budovu užívat jako středisko pro výchovu nacistické mládeže (NPEA). Nábytek, speciálně navržený pro roudnickou knihovnu, byl zničen a část knihovních sálů byla přestavěna na umývárny. Během posledních dnů války bylo při náletu vážně poškozeno západní křídlo zámku s divadelním sálem. Po válce se Maxmilián Lobkowicz vrátil na roudnické panství a zahájil opravy poničené zámecké budovy a započal také proces konsolidace a navracení rodových sbírek, včetně knihovny a archivu, odvezených ze zámku v průběhu války. V roce 1948 se však chopila moci v zemi komunistická strana a prvorepublikový diplomat Maxmilián Lobkowicz byl pod tlakem politického vývoje v zemi nucen opět opustit republiku. Veškerý majetek byl rodině následně znovu zabaven, roudnický zámek byl v roce 1950 předán armádě. Sbírky byly rozptýleny z Roudnice na řadu míst po celé zemi, nejcennější z nich do státních muzeí, knihoven a dalších institucí.

Po následujících pět desetiletí sloužily prostory zámku nejprve politické škole pro armádní důstojníky a od roku 1958 vojenské hudební škole. V roce 1965 se zámecká jízdárna stala sídlem Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, která zde působí dodnes. Po podepsání restitučních zákonů prezidentem Václavem Havlem se Lobkowiczům podařilo získat zpět většinu zkonfiskovaného majetku včetně zámku v Roudnici nad Labem. Zámek i poté zůstal pronajatý Vojenské konzervatoři. Výtěžek z pronájmu a další příjmy byly použity na opravy objektu, především střechy a ikonické zvonice. Vojenská konzervatoř byla z rozhodnutí zřizovatele na konci roku 2008 uzavřena. Od roku 2009 rodina Lobkowiczů provádí další opravy objektu. Zámek je možné navštívit celoročně v rámci komentované prohlídky s průvodcem. Pravidelně se zde konají koncerty, gastronomické akce, festivaly a divadelní představení. Objekt je také často vyhledáván jak českými, tak i zahraničními filmovými produkcemi. V podzemí zámku se rozprostírají sklepy vinařství Zámek Lobkowicz Roudnice.