Lobkowiczký hudební archiv obsahuje přibližně 5000 položek, shromažďovaných přes tři staletí členy rodu Lobkowiczů, kteří byli nejen mecenáši, ale také nadšenými sběrateli, umělci a skladateli. Sbírka odráží osobní vkus a známosti rodu a nachází se v ní například loutnové tabulatury z 18. století, oratoria, rukopisy a rané tisky oper či partitury k symfoniím a kvartetům včetně děl Mozarta a Beethovena s jejich ručně psanými poznámkami.
Hudba
Stvoření
Hudba | Joseph Haydn (1732–1809): Die Schöpfung / Stvoření
Joseph Haydn (1732–1809): Die Schöpfung / Stvoření (tištěné první vydání), Vídeň, 1798, Lobkowiczké sbírky, Lobkowiczký palác, Pražský hrad
Joseph Haydn (1732–1809) byl během svého pobytu v Anglii uchvácen monumentalitou Händelových oratorií. Rozhodl se proto vytvořit obdobné dílo a vybral si k tomu libreto o stvoření světa napsané právě pro Händela, který je ale nikdy nevyužil. V premiéře bylo toto dílo uvedeno ve vídeňském Burgtheateru 19. března 1799, na což přispěl téměř 300 zlatými František Josef Maxmilián, 7. kníže z Lobkowicz (1772–1816). Sám pak zpíval part archanděla Rafaela v několika reprízách Stvoření, včetně jeho české verze v Roudnici v roce 1805. Stvoření bylo publikováno v roce 1800. Razítko s iniciálami Josepha Haydna na titulní straně tohoto prvního vydání potvrzuje autenticitu edice i její význam pro Lobkowiczký hudební archiv.
Mozartova úprava Händelova Mesiáše
Hudba | Georg Friedrich Händel (1685–1759) – Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791)
Georg Friedrich Händel (1685–1759) – Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791): Mesiáš, III. část (signovaná ručně psaná partitura), 1741, Vídeň, revidováno 1789, Lobkowiczké sbírky, Lobkowiczký palác, Pražský hrad
Nadčasové Aleluja z Händelova oratoria Mesiáš se nese hudebním světem již celá staletí od svého debutu v Dublinu v roce 1742. Věhlas tohoto oratoria se rychle rozšířil, avšak habsburská monarchie se s ním seznámila až o 50 let později ve Vídni, kde byla v tu dobu Händelova hudba velmi oblíbená. Wolfgang Amadeus Mozart (1756–1791) dílo v roce 1789 upravil pro vídeňské představení tak, aby odpovídalo současným hudebním trendům a postupům. Změnil tedy orchestraci přidáním několika strunných, ale především dechových a žesťových nástrojů. Dva opisovatelé vytvořili pracovní partituru, kde Mozart přímo zaznamenával své úpravy. Dodnes se však dochovala pouze jedna z těchto pracovních partitur a díky Františku Josefu Maxmiliánovi, 7. knížeti z Lobkowicz, a jeho oddanosti hudbě je dnes jedním z pokladů Lobkowiczkého hudebního archivu.
Stříbrné barokní trubky
Hudba | Michael Leichamschneider (asi 1676–1751), Stříbrné barokní trubky, 1716
Michael Leichamschneider (asi 1676–1751), Stříbrné barokní trubky, 1716, Vídeň, Lobkowiczké sbírky, Lobkowiczký palác, Pražský hrad
Filip Hyacint, 4. kníže z Lobkowicz (1680–1734), byl nejen milovníkem hudby a vášnivým loutnistou, ale měl také obecně dobré oko na hudební nástroje. Svým hudebníkům proto objednal nové trubky od vídeňského výrobce Michaela Leichamschneidera (asi 1676–1751), jehož trubky a rohy byly známé po celém Rakousku, neboť vynikaly nejen čistými tóny, ale také skvostným řemeslným zpracováním. Těchto šest neobyčejně zachovalých stříbrných trubek zdobí jemné rytiny, tepané reliéfy a polodrahokamy, jsou částečně zlacené a jejich součástí jsou i původní náústky.
Eroica
Hudba | Ludwig van Beethoven (1770–1827), Symfonie č. 3 Es dur, Op. 55 (Eroica), tištěné první vydání, 1806, Vídeň, Lobkowiczké sbírky, Lobkowiczký palác, Pražský hrad
Beethovenova Třetí symfonie (Eroica [Hrdinská]) byla naprosto revoluční a díky vášni, kterou k hudbě choval František Josef Maxmilián, 7. kníže z Lobkowicz (1772–1816), lze dnes najít její první tištěnou verzi v lobkowiczkých sbírkách. Kníže byl jedním z Beethovenových předních mecenášů a zajišťoval mu roční stipendia, prostory ke zkoušení a koncertování a také přístup k rodinnému hudebnímu souboru spolu s dalšími najatými hudebníky. Beethoven ovšem coby velký obdivovatel ideálů francouzské revoluce věnoval Třetí symfonii nejdříve Napoleonovi Bonapartovi. Poté co se Napoleon v roce 1804 prohlásil císařem, ale jeho obdiv opadl a své dílo nakonec připsal knížeti z Lobkowicz. Eroica tak měla světovou premiéru v paláci Lobkowiczů ve Vídni v roce 1804. Říká se, že tato symfonie obrátila strukturu vážné hudby vzhůru nohama. A to nejen proto, že šlo o nejdelší symfonii, kterou do té doby kdo napsal, ale i kvůli její expresivní velkoleposti, která ostatní díla úplně zastínila. Tato její nevídaná ambicióznost vnesla do symfonického světa novou formu a do té doby netušené významy, a proto dodnes zůstává opravdu hrdinským hudebním počinem.
